Schengenská smlouva neboli smlouva o postupném rušení kontrol na společných hranicích je součást práva EU, jež umožňuje společný hraniční režim a společnou imigrační politiku. Byla základem pro všeobecné zrušení celních a pasových kontrol na hranicích vnitřních států EU, čímž se vytvořil tzv. Schengenský prostor.
Principy schengenského prostoru
Země Schengenu zavedly pro celou oblast společnou vízovou politiku a dohodly se na zavedení účinných kontrol na svých vnějších hranicích. Vnitřní hranice z hlediska pohybu osob a zboží de facto neexistují. Lze však na nich po omezenou dobu obnovit kontroly tehdy, když to vyžaduje zachování veřejného pořádku či vnitrostátní bezpečnosti. Toho využilo například Finsko během Mistrovství světa v atletice 2005 nebo Německo během Mistrovství světa ve fotbale 2006. Výjimečná situace nastala roku 2020 při pandemii COVID-19, kdy mnohé evropské státy zavedly hraniční kontroly zaměřené především na hodnocení zdravotního stavu (např. měřením tělesné teploty).[12]
Občané všech zemí schengenského prostoru mohou svobodně cestovat v rámci celého schengenského prostoru a překračovat vnitřní hranice na kterémkoliv místě na tzv. „zelené hranici“ bez zdržování a formalit. Totéž platí i pro cizince mající tzv. schengenské vízum opravňující ke vstupu do jedné ze zemí Schengenu – toto vízum jim tedy umožňuje cestovat i do všech ostatních zemí schengenského prostoru.
Protože vstup do jedné země Schengenu umožňuje cestování celou smluvní oblastí bez dalších hraničních kontrol, musí se na vnější hranici schengenského prostoru (to znamená i na hranicích na letištích) provést hraniční kontrola současně zástupně pro všechny země Schengenu. Podle Schengenských smluv mají přípustná úřední rozhodnutí, která nějaké osobě zabrání vcestovat, působnost prakticky pro celý schengenský prostor.